Novoroční projev předsedy vlády

Novoroční projev předsedy vlády by měl být okamžikem, kdy se politická moc vystaví kontrole reality. Kdy se nemluví jen o přáních, ale o stavu země, o chybách, ale hlavně o odpovědnosti. Projev Babiše však nic z toho nesplnil. Místo reflexe a v jeho případě i opravdová sebereflexe nabídl marketing, místo pravdy emoce a místo paměti výzvu k zapomnění. Mlácení prázdné slámy. „Nechceme se dívat zpátky, chceme řešit problémy, které lidi trápí dnes,“ oznámil premiér národu tónem člověka, který právě smazal historii prohlížeče a teď chce nějaký nový začátek. Výzva „neohlížet se zpět“ ovšem v české politice nikdy neznamenala nic jiného než organizovanou amnézii. Zapomeňte na to, kdo vás tu léta štval proti „elitám“, médiím a institucím. Teď je jen ale podle něj doba sjednocování a to od pondělí. Tento výrok ale není státnický. Je to politická marketingová strategie. Výzva k tomu, aby veřejnost rezignovala na hodnocení minulých činů, kauz a selhání. Zapomněla na vše kolem něj. Ale naštěstí demokracie bez paměti neexistuje. Bez paměti není odpovědnost a bez odpovědnosti není důvěra. Jiří Lobkowicz to ve své reakci pojmenoval přesně: „Projev Andreje Babiše nebyl řečí pravdy. Byl to pečlivě a do detailu naaranžovaný výkon týmu politického marketingu, který se snaží nahradit odpovědnost emocí a paměť zapomněním.“ Právě tento posun od odpovědnosti k emocím je nejnebezpečnější prvek celého projevu. Babiš zároveň hovořil o sjednocování společnosti a sliboval, že „my budeme vládou pro všechny občany České republiky“. Jenže rozdělení nebo spíše rozeštvání společnosti nevzniklo samo. Bylo výsledkem jeho mnoha roků cíleného kalkulu rozkolu, v němž byli občané stavěni proti institucím, média proti „našim lidem“ a kritici označováni za nepřátele. Spojovat národ se rozhodl někdo, kdo hystericky křičel na lidi, že jsou fašisté a nacisté. ˇ Člověk, který vytvořil vládní koalici se stranou, která je zcela postavená jen na tom, že cíleně a naplno radikalizuje své voliče. To má společnost stmelit? Jiří Lobkowicz dále říká, že „nelze věrohodně hlásat jednotu, pokud jste sám stavěl politickou kariéru na konfliktu“. Jednota se zkrátka v demokracii nevyhlašuje, ale vzniká důvěrou. A důvěra se obnovuje přiznáním viny a změnou chování. Nikoli prázdným projevem. Opravdu symbolickým vrcholem se stala státní vlajka. Premiér totiž navrhl Den české vlajky a vyzval občany, aby si vlajku připínali do klopy a dávali najevo hrdost. Vlastenectví podle návodu. Připni, vyvěs, neřeš. Vlajka jako kulisa moci, jak by řekl Jiří Lobkowicz, který Babišův projev rozebral s přesností patologa. Respekt k republice se přece neměří počtem symbolů, ale respektem k právnímu státu, institucím a k tomu nejdůležitějšímu – pravdě. Zvláštní kapitolou pak byla pasáž o míru. Když Babiš řekl, že „odmítá tezi, že mír je slabost“, znělo to hezky. Jenže mír bez hodnot, bez jasného postoje k autoritářství a ohrožení mezinárodního řádu není mír. Je to ticho. A ticho je ideální pro marketing, protože neruší slogany. Mlčení ve chvílích, kdy jsou testovány demokratické hodnoty a základy, není neutralita, ale selhání. „Hrdost bez hodnot je póza. Mír bez jasného postoje k autoritářství je zbabělost,“ lakonicky okomentoval Babišův postoj Jiří Lobkowicz. Právě hodnotové ukotvení v projevu chybělo nejvíce. Nezaznělo, čím chce Česká republika být. Kde stojí a co už tolerovat nebude. Tento novoroční projev nebyl státnickým vystoupením. Byl to jen zoufalý, ale vykalkulovaný pokus uzavřít minulost bez jejího vyhodnocení a otevřít budoucnost bez plné odpovědnosti. Jenže demokracie není postavena na zapomnění, ale na paměti a odpovědnosti. Co je teď úkolem demokratů? Vyhrát příští volby a ukončit éru Andreje Babiše. A začít se musí hned! Petr Fiala, ačkoli nakonec nebude sestavovat vládu a nebude pokračovat jako premiér, měl velice dobrý finiš předvolební kampaně. Právě to je největší Babišův problém. Bez pravdy, paměti a odpovědnosti totiž nemůže fungovat ani vláda, ani republika. Celý projev byl pečlivě dávkovanou směsí marketingu a uklidňujících prázdných slov. Bez zvuku to bylo jako monotónní vystoupení frustrovaného podomního obchodníka v, na první pohled, nepadnoucím obleku, který odříkává naučené podmínky prodeje. A žádná vlajka v jeho klopě nám toto vše nesmí zakrýt!